Den první - cesta, Mantova, domek.
Domek obrovitý, děti naprosto spokojeny ubikací, velké místnosti, úžasné koupelny, veliký obývák s kuchyní, televize schopná interpretovat náš disk pouze přes Jindřin počítač.
Bazén vlastně obrovitý, Šárka stačí jen u jednoho břehu, tedy plave pouze jednou rukou a jednou nohou. Voda čistá.
Den druhý - drobátko kultury odpoledne - San Galgano, etruská nekropole v Malignanu.
Po ránu dospávají včerejšek, kupříkladu Vilík vydržel až do 10. Pak bazén, první výcviky, někteří trénují své vybroušené styly, jiní se osmělují. Posléze Vilík s Fáňou předvádí veselé scénky ze života, doplněno pády do vody, velmi úspěšné.
Odpoledne výprava k rotundě svatého Galgana, kde je zapíchnut meč do skály (zatím ho nikdo neukradl) a patrně pro výstrahu jsou zde i vystaveny kostry rukou, které byly ukousnuty zlodějům vlky sv.Galgana... Kousek pod rotundou je rujna opatství sv.Galgana, tu si směl prohlídnout i Najtík, dokonce neplatil vstup, na rozdíl od ostatních.
Den třetí - Siena - katedrála Nanebevzetí Panny Marie, El Campo, bazén
Ráno dívky vstaly na sedmou, že mají v plánu samostatný plavecký výcvik; byly trochu rozladěny, že tam nesmějíbýt samy. Ale je pravda, že na chvilku se Šárka zapomněla a plavala za Fáňou skoro do středu bazénu, pak si všimla a bylo po výcviku. Vilík vstal opět poslední, ale již kolem 9.byli všichni u vody.
Na 11.jsme byli u katedrály v Sieně. Vše zorganizováno s italskou důkladností, nefungují čtečky karet, lístky se vypisují ručně. To by v tom bylo prase, aby nebyla fronta, i když turisté chybí. Aspoň jsme stihli jedno gelato echt italské, přestože jeden kopeček, děcka byla přesycena (Fáňa nakrmila i své boty), než jsem vystál frontu. Vlastní prohlídka katedrály byla individuální, a přiznejme si, že ani počínající gymnazisté nebyli njak uchváceni an Donatelem, Pissánim, Michelangelem, ale cetky v místním obchodě byly velmi zajímavé. Kolem baptisteria jsme jen proběhly, protože již z hledání zmrzliny se vědělo, kde je pizzerie. Velké oči některých způsobily poměrně mocné objednávky a já měl co dojídat, ale Vilík vyhrožoval, že už nikdy nebude jíst.
Poté náměstí El Campo, naprosto nezajímavé, v každé vesnici mají náměstí ve tvaru mušle, obklopené gotikou, prostě fakt nuda. Na drobnou omluvu je nutno přiznat, že těch 32st. je dost.
Po návratu výjimečně bazén, Šárka se usilovně zamýšlela, zda bude bazén i zítra, patrně je zde riziko ukradení.
Den čtvrtý - částečně odpočinkový
Nikdo není buzen, už předem zrušen veškerý výletový program, neb teplota překročila 32st. a mladší část osádky kloní hlavičky. Tak jsme exploatovali bazén - Vilík s Fáňou krom blbnutí s nafukovacími věcmi aspoň maloučko cvičili své styly, potápění a skoky. Šárka v odpoledních hodinách zjistila, že po krátké straně je schopna bazén překonat, jen se nikdo nesmí moc upřeně dívat. A víc jsme prostě dnes nestihli, jen nasycení výživnou stravou a plavání. Jo, a Vilík začíná secvičovat sborový zpěv, vše táhne se svým ukulele, prostě se obětoval.
Den pátý - zase maloučko kultury
Pokoušíme se dohnat včerejší kultuní výpadek, neb bazén ani dokonce nestihnul vygenerovat zápisy v denících... Dvouhodinová jízda do Pisy na Náměstí Zázraků se ukázala jako krajně disgustující a ani šikmá věž a vyprávěnka o běhacím Galileovi vlastně nezaujaly. Když jsme trochu obešli stavby, Dominik projevil zájem o ty špagety (pak si steně dal pizzu), čímž pregnantně shrnul nadšení celé výpravy z tohoto klenotu. Ale restaurace částečně zhojila rány, navíc byla i drobná zmrzlina (je s podivem, jak jsou všichni konzervativní a vybírají stále stejné barvy), ovšem těch 35st. skutečně pohánělo pouze k moři, do žádných kultur už to nešlo. Že moře bude přes záplavy hotelů a restaurací tak obtížně dobytné nikdo nešekal, ale zvládli jsme to. Že ovšem bude skoro teplejší než vzduch nikdo nečekal, ba ani děti moc nejásaly, navíc skoro 100m bylo po kolena a pak kus nad ně, takže i Šárka ztratila ostych a plovala i bez přemlouvání. A sama.
Noční plavání dali i přes přesolenou bramborovou kaši (utekla mi ruka, no). a tím se to všechno přetočilo to pozvolného konce.
Den šestý - plavení a kultura
Nevstáváme, teda někteří. Cérenky vstaly již v 7, Vilík si udržel čistý štít a vstal poslední, ovšem daleko před 9. Od rána tvrdě plaveme, Šárka, když se zapomene, plave jako vydra. Ovšem moc se nechce zapomínat. Dominik po několika urgencích drobním násilí již zkusil drobní splívání a když se nedíval, namočil si i hlavu. Považujeme to za naprosto fenomenální úspěch.
Po poedním filmu se sbíráme na patrně poslední zájezd - Volterra. Překvapila svou naprosotou itaskostí - vybrali vstupné i na uzavřenou atrakci (divadlo je přístupné jen z dálky) s tím, že ale můžeme klidně jít i do muzea alabastru a je jen náš problém, že nic takového dělat nechceme. Ovšem zmrzlina na náměstí byla rovněž velmi italská a byla to podle všeho převeliká dobrota. A zdá se, že tím kultura končí. Po návratu a krupcové kaši ještě bazén pro zájemce (jsou to jen ti dva ultraplavci) a pak deníky a zase ten nechtěný spánek.
Den sedmý - Siena z nadhledu, Sv.Kateřina, plavení
Z původního záměru fotit Sienu z kopce za ranních šikmých paprsků a se vyvinula maloučko pozdější výprava všech, o to ale byla výživnější. Všichni se pokochali pohledem na siluetu Sieny, jukli na relikviář Sv.Kateřiny v jejím kostelíku a prošli se po šancích Medicejské pevnosti.
Poté dokončuje Šárka svůj plavecký výcvik několikanásobným překonáním bazénu na dél, sama tomu nemohla uvěřit a je pravděpodobné, že po návratu domů svou novou kompetenci zapomene, ale snad se s tím už příště popere rychleji.
A je dokonáno, balíme, sklízíme, hledáme odložené části výbavy. Otročínští vyjedou pozdě večer, Liberečtí brzy ráno. Tak snad všichni dobře dojedou.